Co se má stát, stane se!

Přemýslím o slovech co na papír házím
a o tobě.
Oči a ruce tvé, tolik mi schází,
kam asi zmizeli, napověz.

Tvá poslední věta,
ať už byla jakákoliv,
zmizela i se smyslem světa
a to už nic nezahojí.

Když jsem se to dozvěděla,
už ani nevím jak,
skončit se vším, pro tebe, jsem chtěla,
prostě konec - cvak!

Skončit s touhle maškarádou,
co si život říká,
rouzloučit se s jeho parádou,
což se mě to ještě týká?

V hlavě slyším divné hlasy,
tiše, pronikavě kvíli.
Nutí mě to rvát si vlasy,
ale musím vydržet - ještě chvíli.

Ještě napíšu pár směšných řádků,
co se mi v hlavě rodí,
pro cizí lidi na památku,
stejně je do koše hodí.

T
Ti neznámí, nepoznaní,
ti všichni kolem mě a tebe,
už nevyruší naše spaní,
až budem spát vedle sebe.

Už napsala jsem toho příliš,
už budu muset přestat psát,
naberu jen trochu síly,
ten život bez tebe vzdát.

Cítím v ruce chladnou dýku,
mé srdce kolem ní stáhne se,
vidím tmu a slyším v tichu,
co se má stát - stane se.