Promluva

Všechny ty věci 
které byly
a o kterých už nemluvím… 

Chci ti jen říct, 
že jsou pořád ve mně 
a nikdy asi nezmizí. 
chci ti říct, 

Ubližuješ mi 
každým tvým slovem 
i když se usmíváš 
a díváš se za lidma
mrzí mě, že se mnou 
ztrácíš čas. 

Jednou prostě 
musí to přijít, 
je mi to líto,
holt jednou řeknu, 
je čas jít… 

Musím vám říct 
zlatíčka všedních 
dní mého života, 
jste vše, co mám 
i co můžu mít.

 
Je mi souzené 
být tou oddanou… 
Tou příliš věrnou 
svým ideálům, 
tou příliš věrnou vám 
všem…

 
Koukám 
na svůj vlastní život. 
Vím, že možná skončí
teď můžu říct, 
byla jsem šťastná, 
prosím, můžu ještě být?

Prosím, dej mi ruku, 
už ji nepustím, 
víš, mohla bych 
tě v tomhle světě 
ztratit a nikdy nenajít.

 
Jsem víc než 
pouhá přítěž? 
Chci se obětovat,
ale mám pocit, 
že o to nikdo z vás 
nestojí…
 
Je ve mně přebytek lásky, 
ale co s ní, 
kdo o ní stál, 
ten si jí nezaslouží, 
a kdo si jí zaslouží, 
ten jí nechce mít… 

Ironie osudu, 
hořkost života…