Všechny ty věci
které byly
a o kterých už nemluvím…
Chci ti jen říct,
že jsou pořád ve mně
a nikdy asi nezmizí.
chci ti říct,
Ubližuješ mi
každým tvým slovem
i když se usmíváš
a díváš se za lidma
mrzí mě, že se mnou
ztrácíš čas.
Jednou prostě
musí to přijít,
je mi to líto,
holt jednou řeknu,
je čas jít…
Musím vám říct
zlatíčka všedních
dní mého života,
jste vše, co mám
i co můžu mít.
Je mi souzené
být tou oddanou…
Tou příliš věrnou
svým ideálům,
tou příliš věrnou vám
všem…
Koukám
na svůj vlastní život.
Vím, že možná skončí
teď můžu říct,
byla jsem šťastná,
prosím, můžu ještě být?
Prosím, dej mi ruku,
už ji nepustím,
víš, mohla bych
tě v tomhle světě
ztratit a nikdy nenajít.
Jsem víc než
pouhá přítěž?
Chci se obětovat,
ale mám pocit,
že o to nikdo z vás
nestojí…
Je ve mně přebytek lásky,
ale co s ní,
kdo o ní stál,
ten si jí nezaslouží,
a kdo si jí zaslouží,
ten jí nechce mít…
Ironie osudu,
hořkost života…