Dnes zdál se mi sen...

Pokaždé, když spatřím Tě ve svých snech…
Odcházíš. Nesměješ se...a smutek máš ve tváři…
Realita v tlukot srdce se změnila…
Smíření. Láska. Nenávist?
Zarývám nehty své do zdi…vím, že se nevrátíš…
Něco šeptá mi: „Leť! On Ti odchází…“
I když mám křídla a ze vzduchu
vidím naší…duhu….,
po které před lety, spolu jsme chodili…v duchu…
říkám si: „On stejně už neslyší, nevidí, necítí…“
A já sílu ztrácím..kde hledat možnosti?
Zahodit starosti? Jak najít moudrosti,
co v srdci mém chybí
neb láska – obsadila vše, co je mi Svaté…
a já už Ti po několikáté
volám, píši, prosím….
Dnes naposledy (?)…doletím k Tobě
a přistanu před Tebou…odevzdávám Ti svá křídla….
odevzdávám Ti své já…zůstávám stát…nahá…sama…
čekám….odpovědi Tvé se však nedočkám….
Podruhé zarývám nehty – tentokrát – nikoliv do zdi,
ale vyrývám Ti na záda: znamení!!!
Chtěl jsi mě vůbec někdy??? Lásko,
proč zdáš se mi???
Modrá a černá….dvě barvy co znamenají
Tvůj…náš…(?)…svět….
„To je realita!“, slyším Tvůj hlas….nic nejde vrátit zpět….
Chci vnímat vůni, co tolik schází mi…
však necítím jí…mezi stromy, ztrácím jí….
Vítr vše odvál do větví…společně se štěstím….
že ráno se probudím a uvidím…
…z okna…jak na stromě utkaná
z jemných pavučin …vůně Tvá….
posílá mi kousek Tvého já…
Ale…!!!
Já probouzím se….v pokoji prázdnota….
jen na zdi jsou vyrytá….znamení….nebo…slova (?)
…To je realita...co zdá se mi...