Sen

Zdál se mi sen,
jak jsem šel ven.
A pozoroval jak se lidi chovají,
jestli jsou takoví jací se mi zdají.

Ten se n mi zcela změnil pohled na celý svět,
dřív jsem byl naivní a viděl jsem ho jako krásný květ.

Myslím na to den co den,
teď už vám, ale popíšu ten sen.

Bylo krásné slunečné ráno,
i ptáci začli brzy pět.
I když byl podzim, slunce hřálo,
na předměstí lidí nespočet.

Jen jeden člověk se houfu stranil.
Měl problém, to bylo vidět,
ale na nikoho z lidí se neobrátil.

Nikdo si ho nevšímal,
nikdo nevěděl, že tam je,
nikdo snad ani neviděl,
že s velkým smutkem bojuje.
Jen jeden člověk.......

Přišlo mi divné jak to všechno vím,
pak mi došlo, že i já chodím jako stín.
Byl jsem to já........

srdce chladné, z ledu,
duši smutnou, oči teskné.
On mě, ale nechápe!

Otázky si v duchu kladu,
myšlenka mi hlavou bleskne.
Po mé duši už netápe!

Asi to vzdal,
ani se mu nedivím.
Nevím jak dál,
jeho něžný hlas už neslyším.

Vzdávám to taky...