Vlčí requiem

Trpím a nemám trpět čím.
Snad cítím slabost svou,
a budoucnost dechem umrlčím,
hrůznou barvou rezavou
civí mi do očí slzavých,
s puchem, co připomíná líh.

A z očí těch, těžce kanou
krůpěje černých děr,
s upřímnou bolestí odevzdanou,
do nepropustných šer,
kde zasněžené stopy vlčí
nevyjí requiem – mlčí.

Stále více tíží na mých ramenou
ubohost a lehkost mého trvání.
Ach, muset cítit tu vzdálenou,
ale i přítomnou, prázdnotu. Vání
té nicoty do srdce srdcí.
Kde jsou? Ať už vyjí ti vlci.