Nechvátej

Zlato ve vlasech
a plížící se slunce mezi listy
podzimních javorů
dodávají celému pokoji
nádech nekonečnosti

Nechám se unášet
nehybností lampiček i peřin
a vzpomínám na včerejšek,
který nebyl.
Na všechno to krásné, co jsme spolu mohli dělat,
ale nedělali.
A tak zůstalo auto v garáži, láhev neotevřená, slunce zapadlo pro něhoko jiného.
Pokoj začíná tmavnout.
Z kapsy vytáhnu prstýnek a slib, který jsem Ti nikdy nedal.
Navždy Tvůj!

Chybíš mi!
Moje rty se bez Tvé vláhy rozpraskají a oči vyhasnou.
Plíce pomalu splasknou jako balónek na předčasně uzavřené pouti.
Nemám sílu a nechci se nadechnout. Proč taky.
Ruce tápou ve tmě pokoje, až konečně s kovovou jistotou nacházejí cestu z utrpení.

Sám bych to tu nezvládl.
Nechvátej, jdu za Tebou.