Upřímnou soustrast mi popřejí?

Kde jsi malý čipero?
Kde máš tu svoji kost?
Pohladím Tě, pojď!
Kimísku můj černý,

Tvé oči ať nezůstanou zapomenuty.
Dvě upřímně hledící krásy,
jaký pocit lítosti jsem měla,
že ztratily jste se.

Nebylo pro Tebe místo!
Já Tě ale tolik chtěla!
A přála o odpuštění.

Oni se nechovali hezky k Tobě,
neuměli Tě vychovat
a já cítila beznaděj.
Jako kdybych pohnout se nemohla.
Nešlo to a přitom pomoct jsem chtěla.
Nezlob se lásko.
Nezlob se zvířátko.
Nezlob se sluníčko,
uměls prozářit den jak nikdo.

Děkuju Ti a s brekem si říkám:
„Láska ke zvířeti nějaká tam je“.
Nevěřila jsem, že oblíbím si Tě.
A přece si říkám : neopouštěj nás.
Neodcházej z našeho domova,
zůstaň tu –ty sem patříš.
Prosím Tě můj pejsku,
ale přesto umíráš.

Neodcházej sám!
Sice jsi byl tichý,
ale milovala jsem Tě.
Láskou nestihla tolik zahrnout,
ale přála si být s Tebou.
Němá dušičko, odpočívej!
Myslíme všichni na Tebe.