Ztráta...

Ležíš ve tmě a do zdi civíš,
kdosi ti šeptá, čemu se divíš,
srdce ti plní jen mučivá prázdnota,
a v domě ticho, a v domě samota.

Šeptáš si do ticha naléhavě,
prosby, co vznikají v tvé hlavě,
přeješ si jedno jen ze všech sil,
aby příběh tenhle změněn byl...

Neprocitáš ze snů ošklivých,
a oči hlubší zas máš než dřív,
doufáš v zázrak, zahnal by žal,
život však nevrací, co ti vzal...

Nenávidíš ji, tu černou dámu,
co odvede babičku, tátu i mámu,
zabránit tomu, to má milá nejde,
pitomá fráze je, že prý to přejde!

Všechno tě štve, všechno tě bolí,
ostatní slova hloupá teď volí,
radši ať mlčí,
jen tě tím ničí...

Vzpomínky bolí,
jsou plné soli,
nemůžeš tohle pochopit,
co je to za svět v němž musíš žít...