Bubny smrti ...

Jdu po ulici,
kapky deště mi promáčejí oblečení,
auta na silnici stojí a všichni na mě zírají...
Snad jednou zapomenu.

Cítím chlad a zároveň teplo...
Jsem smířená a zároveň smutná,
vím, že až na konec to došlo
a že to budu já kdo smrt ochutná...

„Nenávidím vás“
křičím a běžím...
snad hledám útočistě,
snad přišel čas...
já vlastně nevím.

Snažím se pochopit,
ale to vlastně nejde.
Život svůj uchopit,
vím, že nejhorší přijde...
Přeju si smrt,
vždyť nemá mi kdo chybět.
Oni zničili moje sny,
a můj vlastní příběh ...

Život je příběh,
který má hodně stran.
Je to kniha, která neví co přijde
a přesto má svůj plán...

Teď stojím tu
a ve vzpomínkách
hledám ty nejlepší chvíle,
vůbec to nejde,
vidím to černobíle...

Přesto je tu jedna,
když jsem byla malá,
jak v uších mi zněla flétna
a já jsem si hrála...

Teď hukot mám v uších
a slyším bubny, co hlavu mi drtí ...
To co slyším
jsou bubny smrti ...

Rány se stupňují...
Teď už nic necítím...
Kácím se k zemi...
A smrti se už nebojím...