Srdce píše

Často mé psaní zdá se mi být
jen mé veliké zoufalství,
jen ubohé výkřiky mého srdce
do temnot post-moderní gotiky,
do prázdných chladných chodeb
jejích klášterů vystavených
v duši s patetickými vzpomínkami
na XIII. století a jeho dusnou tmu.

Snad ani nepíši, co sám chci,
chtění je zastřeno nutností;
píši tedy jen to, co musím, to,
co potřebuje vyzvracet, vyplivat
a vypustit toto srdce bolesti,
jež bezhlavě chce tlouci
jak by člověk, jenž zaživa pohřben,
tloukl marně do víka své rakve.

Nechci ani psát, protože bych chtěl;
píši, protože musím, protože psaní
je mi posedlostí a zároveň lékem.
Nepíše ruka vedená mozkem, ale srdce;
srdce tlukoucí, vedené podstatou mého bytí.
Srdce, jež nechce tlouci jen pro sebe,
a chce vyjít z té pseudogotiky ven,
pryč, k lesům a vodě, k živému člověku.

To ale jen tehdy, oprostil-li se
od pokrytectví stád, začal-li být sebou;
jen tehdy chce vyjít ven za ním.
Proč by se jinak bylo bývalo samo
uvěznilo do těchto temných chodeb samoty
a spleenu, proč, kdyby bylo vše, jak
býti má? Sám sebou je člověk, až
když je svým srdcem a ne kamenem
poslušně padajícím ze skály jako ovce.

Člověk nemůže chtít, aby se mu chtělo,
ale když se mu chce, tak to tak být musí.
Chci muset psát, nebo musím chtít psát?
Bez psaní bych se já, ten zaživa pohřben,
již udusil ve své odstavené rakvi pod
povrchem povrchního dění okolí.

Toto psalo to červené, jež, stoje, tluče.