Není léku

Když ti svítí do očí slunce,
otočíš se a ony zase vidí... 
Když ti padá na hlavu strop,
schováš se pod stůl a nic se ti nestane... 
Když tě bolí hlava,
skolkneš ibalgin a je ti dobře... 
Ale na tohle nic nezabírá.
Sedím pod stolem,
choulím se do klubíčka,
odvracím pohled od zraňujících vět,
a v ruce mám tablety,
které stejně nepomůžou.
Chci být s někým,
jen ne sama, ne sama,
a strašně se bojím co bude dál... 
Možná to takhle má být,
ale jak dlouho ještě?
Možná jsem si dost nevážila toho,
co jsem měla, 
a tohle je trest...
Nevěřím na osud,
ale hledám cokoliv,
co by to vysvětlilo.
Vysvětlilo, proč tam,
kde bývala láska a samé těšení,
je teď prázdno a zmatek,

který nechce odejít.
Někde uvnitř, hluboko v srdci,
je ukryto to, co doopravdy cítím...
Nedovolím to zničit,
ale jak se mám bránit, co udělat?
Je to jako past,

nevím jak jsem se v tom ocitla
a nevím jak ven...
Kde jsou časy štěstí a naděje?
Kde je svět bez starostí?
Kam se podělo veselí a optimismus?
Co mi pomůže nevím,
zkus mě vzít za ruku a odvést pryč,
zkus mě obejmout,

ano, ty, nikdo jiný totiž nemůže,
moje srdce teď netuší, co chtít...
Vzpomínám, ale to mi nepomáhá,
spíš to jen moc bolí... 
Musím jít spát,

třeba to pomůže...

A probudím se do slunečného dne,
plného těšení a lásky... 
Tohle je noční můra...

A já si přeju jen jednu věc...
Už se probudit.