Cesta ze zoufalství

Víš ty přátelství, bylo jsi můj svět,
po nocích šeptám, kéž by šlo to vrátit zpět,
cítila jsem mnoho, přehnaně, já vím,
všechno bylo lepší, než to že necítím...
 
Kytky pro mě voněly, teď mě dusí těžká deka,
zbývá mi jen ležet, na svůj konec čekat,
každý den napadají mě jen strašné věci,
o tobě, ty zlato, já to takhle nechci...
 
Moc bych si přála, dokázat život milovat,
jestli to nejde, tak raději navždy spát,
nechci se vzdát a bojovat snažím se,
co když ale umřít by tu bylo na místě?
 
Už ani nechci, co dříve jsem chtěla,
přitom mám pořád, to co jsem měla,
už je mi jedno, co komu se stane,
jsem děvka bez citů, odpusť mi Pane...
 
Modlím se po nocích v bezesném bdění,
naděje umřela, už tady není,
lásku už necítím k ničemu, k nikomu,
nechci jít s tebou ven, ani jít domů...
 
Víru už ztracím po měsících trvání,
kde je to světlo, co temnotu zahání,
kde jsou ty časy, kdy bylo vše v pořádku,
skončí to už, či je to teprv v počátku?
 
Vy mě máte rádi, já už to nesvedu,
trpím víc z vašeho, či z mého pohledu? 
Už ani v srdci mém není snad skrytý cit,
vždyť všichni víte to, já takhle nechci žít!

 
Nevidím východisko, ve své vlastní duši,
když pláču nad sebou, zdi nemají uši,
z mého osobního pekla už není cesty zpět,
jediné co můžu, je k nebi odletět...

 
Táhne mě k zemi ta povinnost vůči vám,
kéž by mě navštívil, snad anděl citu sám,
hromy a blesky létají, to ďábel je u mých vrat,
jenže duši už nemám a tak není co mu dát...

 
On řešení zná,do očí mi směje se,
prázdná jsem, k ničemu, to duše nesnese,

já vyjdu ven a půjdu s ním do pekla,

prosím vás, neplačte, že jsem vám utekla!