Útěšná

Píšu ti básničku,
se zjevným úmyslem,
chci tvému srdíčku,
ulehčit nutným zlem.
 
Chtěla bych tě pohladit,
ač to nemáš ráda,
šeptat ti a prozradit,
že se to tak žádá...
 
Chtěla bych tě obejmout,
poslední síly ti dát,
pořádně se nadechnout,
nebudeš se tomu smát...
 
Já s tebou jsem,
když andělé spěj,
každičký den,
tak povídej...
 
Těžko teď stojíš,
o tenhle můj kec,
z trápení to víš,
stavíš si klec.

 
Však ty se sebereš,
děj se co děj,
však kdyby to nešlo, věz,
u mě si poplakej!

Ve vlasech věneček,
a z listů peřiny,
lehneš si do trávy,
zoufalá bez viny?

Ne k tomu nedojde,
ulehnu tam sama,
ty se v pláč nedávej,
jsi příliš silná dáma.

Neboj se, ty hvězdičko,
s tebou v lepší doufám,
ještě naděje je maličko,
i když si já zoufám...