Jeníčkovi

Stojím na balkóně,
vítr mi pročesává vlasy,
jsou mokré...
A třpytí se v nich hvězdy...
A já přemýšlím.
O nás dvou, o tom, co bude dál,
teď, když jsem se už odhodlala...
Přemýšlím o tom,
pod balkónem kvete šeřík,
voní krásně... 
Půjdeme se projít mezi šeříky,
ukážu ti plaché kočky,
neutíkají přede mnou,
vždyť jsem jedna z nich... 
Ukážu ti houpačky,
je mi z nich sice zle,
ale vlezu na ně zas a zase,
je to jako se životem,
člověk dělá chyby pořád dokola...
Květiny pořád voní,
ptáci i pro mě zpívají,
lehám si pod jedovatý tis,
nemám tu lehat, nevidíš to rád,
možná mě příjdeš odvést... 
A uložíš mě pod ten šeřík,
co tak hezky voní...
Víš, asi jsem tě nejdřív odmítala,
teď už ne,
už jsi součást mého já... 
Vybral sis špatnou dobu,
pro to poznat mě,
tohle, ta troska...
To ani nejsem já,
a ty mě máš rád,
i takhle...
Větvičku toho tisu mi zabavíš,
a hodíš daleko ode mě,
jednou nezbyde jiná možnost,
ale teď ještě je!!! 
Jednou přijde den,
kdy se půjdeme projít kolem řeky,
posadím tě na břeh,
s pohledem pod most,
sednu si vedle tebe...
A budeme koukat,
jak voda ubíhá...
Problémy musí odplynout s ní...
A až se zvedneme,
odejdeme ruku v ruce...
A to bude můj šťastný den.