Omluvy za bytí

Mé srdce tlouci přestává,
konec světa nastává,
život je jen velký splín,
neuděláme nic s tím.

Den ode dne cítím méně,
prázdno jen zůstává ve mně,
byli jste vším co jsem měla,
cítit zas tak bych to chtěla.

Přehnaně a nebezpečně,
moci obdivovat vděčně,
nejde to a nejde nic,
na to není už co říct.

Co když je to normální,
ty vztahy jen formální,
to by byl ten konec můj,
bojovat chci stůj co stůj!

Síla ale není už,
z tváří ubývá mi růž,
říkáš si asi jen „cože?“,
je to jako čepel nože...

 
Vzalo mi to celou duši,
city moje navždy zruší,
srdce z těla odebere,
další slza ven se dere...

 
Chci jen abys věděla,
tak sem skončit nechtěla,  
někde ve mně je všechno stále,
vlastně mám tě, doufám, ráda dále...

 
Jen si to neumím uvědomit,
neumím to prázdno v sobě zlomit,
zabránit slzám aby tekly,
a dnům zlým aby se tak vlekly...

 
Asi lepší že potkalo to mě, než Tebe,
ten pocit co pálí a zároveň zebe,
víš, tohle já nevydržím věčně,
a chýlí se to dost nebezpečně.

To víš, že Tě nechci tu opustit,
ale copak já můžu takhle žít?
Odpusť mi chvíle, kdy hnusná jsem byla,
že nic necítím, a že jsem Ti ublížila...

 
Nechtěla jsem, neměla jsem, dobře to vím,
a pořád a navždycky trápím se tím,  
co jsem to za člověka a za kámošku,
když nezvládám milovat aspoň trošku?

 
Promiň, jsem hnusná, prázdná, zlá,
jako kus kamene bezcitná,
promiň, nenávidím se za to,
vždyť jsi cennější, než zlato...

 
Já vím, že mám vás milovat! 
A stejně cítím už jen chlad.
Dokonce i když jsme spolu,
klesá mi nálada jen dolů, dolů...

 
Odpusť mi Bože, jsem krutá, vím,
dávno už se sobě nelíbím,
zasloužila bych popravu,
a zlobíš se na mě po právu.

Jen ubližuju myšlenkama,
neznáte je, ale znám je já sama,
a to stačí abych se proklínala,
za to jsem vám tím udělala.

Už nemůžu říct upřímně, že ráda mám,
nejhorší trápení ze všech co znám,
je mi hrozně a čím dál hůř,
a bude dál, já nemůžu už...

 
Myšlenky a stavy mi vzaly i Tebe,
ze šedé do černé přešlo mi nebe,
abych Tě přestala trápit,
musela bych všechno vrátit...

 
Nikdy Tě nepoznat,
ne, to bych nechtěla,
vždyť děkuju za spousty hezkých dní,
kdy jsem s Tebou mohla být...

 
Jsem zoufalá, nechci ubližovat,
prosím řekni mi cokoliv, co mám s tím dělat,
co když mi nikdo už nepomůže?
I to se stát přece může...

 
Kéž bys mě zabila třeba i ve zlosti,
pro mě byla by to už rána z milosti...