Stokrát se ptala

Stokrát se ptala, kdy tohle skončí,
stokrát se bála těch, co se loučí.
Proč vlastně žila, když smrt si ji vzala,
proč vlastně snila, když snů svých se vzdala.

Kdo ji ved na cestě, že nedošla k cíli?
K čemu mi verše jsou, co po ní mi zbyly?
A moře slz, co vyplakala,
protože dřív mě nepotkala.

Často mi říkala, že nemám se trápit,
že na slunci s úsměvem čas neumí trávit.
A když si šeptala, že nemám ji rád,
tehdy jsem začal o ni se bát.

A moje náruč vždy pro ni tu byla,
plnil jsem vše o čem jen snila.
Věřil jsem, blázen, že začne zas snít,
když ve svém náručí směl jsem ji skrýt.

Občas mi říkala, že ať cokoliv se stane,
jsem její vánek, co v horkých dnech vane,
jsem v její temnotě paprsek světla,
jsem ten, jehož s Bohem si spletla.

Já vzal její ruce, ji životem vedl,
vděčný byl za osud, co ke mně ji svedl.
A na chvíli bylo vše tak, jak má být,
však byl to jen sen, v němž chtěli jsme žít.

Nevím už kdy hvězdy z očí se ztratily,
netuším proč se k slzám zas vrátily.
Bojím se moc, že její žal,
kdysi, už přede mnou, si dávno ji vzal.

Já ji ved po cestě a nedošla k cíli,
jen bolest a verše mi po ní tu zbyly.
Jsem plný lásky, co si nemohla vzít,
s jejím veršem na rtech: "Už nechci žít."