Údolí smutku

Údolí smutku

Něžná bílá kopretina skomírá pod tíhou slz,
závoj utkán z drobných perel zasáhl šíp smutku skrz.

Brána zkázy jménem Láska uzamčela srdce v tmách,
ostrou břitvou proměnila život v černý hustý prach.

Stíny na zdech tančí nocí, trýzní duši střepy snů,
co do srdce zabodnou se a mučí jej v šeru dnů.

Kapky krve z křídel touhy stékají proudem po řasách,
plamen čiré beznaděje vyplňuje misky vah.

Tikot hodin odečítá prázdnotu a tichý stesk,
naději z vláken pavučiny zahubil krutý mocný blesk.

Vzpomínky na chvíle štěstí zabíjí had jedem svým,
boří mosty, pálí lásku, z ní k nebi stoupá rudý dým.

Dotek rtů, co touhou hoří, musí lásce sbohem dát,
v temnotě a v údolí smutku bude srdce umírat…