Skrz srdce a svět

Stíny plazí se skrz
světla myšlenek
ubíjených splíny.

Zlatočerná zář
majestnátného pochodu smutku
na hraně noci.

Kolik z nás upadlo
v bezednou propast
vlastní na smrt vyzáblé mysli.

Bez potravy hladovící
už tisíce let,
protože jsme zapomněli.

Ruce sepjaté
v prosebném gestu
za odpuštění.

Jsme propleteni
věčným křikem
poslouchajíc jen sebe.

Chcem, aby utichly
hlasy, co snažíme
se přehlušit.

Padáme tváří
do bahna
vlastních světů,

kde hledáme útěchu.