Řekněte jim, že žila

V oku ji pálila dlouhá černá řasa, špinavým prstem třela bílá víčka, už dávno z ní zmizela její mladá krása, už dávno zmizela láska ze srdíčka. Šednoucí prameny jako říční voda, stékaly na ramena stárnoucí ženy a žádná slza neukápla, nebylo ji škoda, že dny jejího života už byly dávno sečteny. Seděla v domě, v pokoji s černými stěnami, žila nejspíš skromně, zapomenuta dcerami. Police zdobil prach a v oknech záclony, co kdysi tam byly, nahrazovaly pavučiny. Smutné oči upřeny do černého krbu, který dávno zapomněl na ohně svit, a hromádku černého popela už vítr stačil rozprášit. Prokřehlé ruce, jako starý kartón papíru, bezmocné, suché, i ony již stratily životní víru. A bosé nohy třásoucí se zimou, na dřevěné podlaze, již brzy, brzy zahynou. A nikdo, nikdo jí ruku nepodá, nikdo ji nemůže. Sama v prázdném domě za studené noci, prochladne jí tělo, vybledne kůže, nesmějící se tváři již není pomoci. A odejde sama a nikdo přitom nebude, a kromě toho domu, nevzpomene si na ní nikdo nikde.