Touha

Venku se počasí mění,
A mě vytrhuje ze snění,
Havraní krákání
A soví houkání,
Co kdesi v dálce zní
A mou duši netrýzní.

Má duše - se vším již smířená,
Dlouho pod zemí pohřbená,
Touží zapomenout na zlobu
Na jistou proklínanou osobu,
Co dokázala ubližovat
A mé srdce drancovat.

Jak je to jen těžké
Pro srdce divoké,
Takto žít po celá staletí
V drásavém prokletí
Bez svobody v jednání?
Ne, nikdo nemá zdání…

Teď – po dlouhé době
Nemusím ležet v hrobě,
Smím cítit dotek jarního větru,
Vidět slunce v chladném jitru,
Smím vidět vše, po čem jsem toužila,
Aniž bych cokoliv někomu dlužila.

Sluneční paprsky lesem prosvítají,
Díky nim zvířata ze spánku procitají,
Cítím jak se mě dotýkají,
Ptáci na stromech cvrlikají,
Na závod mě laň vyzývá,
Energie nám neubývá…

Je to krásný pocit
Svobodně se cítit,
Proč ale byl tak krátký?
Proč si ho vzal zpátky?
Nevím, v hrobě znovu ležím,
Sama jen s hněvem božím…