Smíření není tak dobré, jak by se mohlo zdát

Zdá se mi, že jsme jen mrtví blázni,
a lide už mají dost bláznění,
asi se jim zdáme bohaprázdní,
ale na věci to nic nemění.

Stává se snad můj život hříchem,
tak jak jsme tu žili,
nebo se pouze zalknem tichem,
jak kdybychom litry vína pili?

Mé tělo je tak prázdné - chudé! -
že samo už nic nezmůže,
svou duši roztrhala jsem snad všude
o trny černo-černé růže.

Přibývá smíření, to víš, každým rokem,
začaly lákat mě pálivé břehy ciziny /zase utíkám/
Všichni tady stávají se mým sokem,
zpomalují se snad moje hodiny?

**
Ztracím se ve slovech, ve vlastních verších a držím se za hlavu když to čtu.. jako bych neuměla psát, zdálo se mi posledních pár dní, ale dnes..? Píšu jako jindy a napadá mě, proč a jak se všechno děje, proč je mi tak nicotně, že se to snažím vyjadřovat ve verších, protože jinak neumím, jako blázen, mám všechno v sobě, nemám možnost vyjádřit se v reálu.. zpropadená realita mě nemá ráda, ne, nenávidí mě.

Ze rtů mi splývá jen jediné slovo - směřované mojí duši..

"Blázne.."

Jsem jím? Jsem..? Musím souhlasit.. ve zvláštním světě zvláštní lidé, ztracení v meziprostoru.. pochop.. proč nechceš pochopit má slova a naděje? Proč je trháš, jako pavučiny na oknech..? Proč..?

To žití pálí jak rozžhavené železo..