srdce

V šatu režném,
se samou záplatou,

sedí tu již
snad věčnost celou,

hluboké jizvy ve tváři,
vyprávějí kolemjdoucím,
že kdysi bylo pro co žít,

z pohledů
dříve tak jiskrných,
zbyly jen
výkřiky do tmy

a v klobouku
mezi mincemi
povaluje se pár pomněnek,

svou hůl v dlaních,
pevně sevře

a krokem vrávorajícím
popojde o kousek dál,

pak sedne si znova.
do prachu..

..u Tvé cesty,

..s nadějí..

že alespon jednou,

teplo Tvých šlépějí
znovu ucítí...