Opět samota

Stále nevím zda-li
šaty které suším,
z vlhkosti minulosti,
jsou rty které lhaly
i svým vlastním uším
a rozum přehléd zlosti,
slovíčkem samota.

Udobřovat netřeba
kdož nerozumí zájmům,
ba ani poznání.
Leckdy spíše potřeba
přičíst si k vlastním nájmům
i cenu zklamání
byť vládne drahota.

Poslouchám samoto,
útěchy nad růžemi,
tvé básně o láskách,
však nejde samo to,
když už zjistím že mi,
v tíživých otázkách
nechodí odpovědi.

Mám řídit se mozkem,
když touha do slepa
daň z oběti si žádá?
vypsat krátkým gloskem
do výšin ze sklepa
a vědět místo hádat?
Snad někteří to vědí.