Další ráno

vrátil jsme se do křesla a used
stejně jako včera koukám upřeně na své dlaně
nevím co zvláštního mi dává ten pohled
když dívám se na ně dlouze a marně

přemítám o tom, co by mělo jak být
já vím já vím, je těžké se mnou žít
a ráno se probudím se stejnýma rukama
kterýma jsem se večer ku spánku ukládal

a jak tak sedím a koukám dál do nikam
mysl mi tiká zase mi uniká
jak tak sedím nohy mám zkroucené
v gestech se svíjí, asi jsou prosebné

až odejdu k posteli a vypovím jim službu
budu ležet a tušit dokud neusnu
že od nich jde chlad a od nich mrznu
ráno se probudím zas do nich vklouznu

a jak tak sedím třese se mi tělo
to ono touží po věcech, které dostat mělo
mělo či chtělo, pak zapomnělo stejně
ale o patro víš se to drží v křeči pevně

až ulehne to tělo pod peřinu
nepochybuju ani na vteřinu
že až ráno na něj padne ze slunce svit
zvednu se s ním s tím tělem plným chyb

a jak tak sedím hlava se mi klimbá
vteřiny po vteřině mlčky počítá
jak narustají její sny, opakem však ztrácí sílu
jak ubíhají dny,ale za chvilku zas bude na špacíru

a až dopadne na péřový polštář
tak už teď ví čeho se dočká
že až ráno procitne ze své snové poutě
bude to ona dřepět v tom křesle a hloupě

A hloupě počítat roky dny vteřiny
všechny ty sny, které jsme zabili
A hloupě si počítat s tím..
s kým zítra vzbudí se s kým?