Ráno se probudíš

Ráno se probudíš,
vstávat se Ti neche,
budík hořce zahodíš,
ach – šlo to tak lehce.

Něco v hlavě Tě nutí vstát,
něco Ti stále jen říká: vstávej,
dyť se světem se musíš prát,
čas na Tebe nepočká, tak vstávej.

Když vstaneš, na nohy se postavíš,
s pohledem z okna se zarazíš.
Když se probereš, oči se otevřou,
vidíš mraky, co nic Ti neřeknou.

Myšlenky se táhnou prázdnou hlavou,
jak prožít krásně celý den.
Přemýšlet, jak najít šanci malou,
žít nekonečný ten svůj sen.

Pomalou chůzí k šatníku
přestáváš vnímat kroky.
Jen posloucháš šepot větříku
tiše se usmíváš a dělat to chceš roky.

Lehký oděv těžké tělo zahalilo,
srdce se náhle unavilo
při vzpomínce na lásku,
při vzpomínce – na krásku.

Pomalu vyjdeš ze dveří,
po schodech ladně sestoupíš,
svojí touhu rázem ukojíš,
ale sen se splnit nedaří.

Vyjdeš ven a všechno jasné zdá se být.
Rozhlédneš se a jako bys přestal snít.
Kolem Tebe spousta lidí,
proč na Tebe jen tupě civí?

Dlouhou ulicí touláš se sám,
dojdeš k parku, připadáš si dál.
Do vysoké trávy své tělo položíš,
v ten svůj sen už ale nevěříš.