Svit měsíce

Ponořená v hloubce děsivých očí
plného jasu hvězdného prachu
pocítila jsem svit měsíce.

Opatruje chvíli,
kterou vyvolává chlad.
Divný ve frázi nespokojenosti.

S prázdnou náručí i chmur si zotročí
bez života s područím strachu
usadil se ve mně svit měsíce

Stesk neúprosně kvílí,
na jehož duši smutek klad.
Dopouští se v nás uspokojenosti.

I okolo hloupých hlav můra se točí
s kouskem arogance a tlachu
otočil se podivný svit měsíce.

Má moc k tobě sílí,
jako narážeci jménem Vlad.
Ctíš mě bezcennosti.

Když cesty zpátky divně se bočí
kouskem ryzího krachu
nevpustil mě k sobě svit měsíce.

Hluboká noc má na své přívržence kouzelnou moc.
Z pochybní nezpochybnitelné a uvrhne nás do slepé marnivosti,
která už dlouho vládne naší mysli.
Proto pocítila jsem svit měsíce.
Ukazuje mi světlo v hluboké temnotě.