PRÁZDNÉ SRDCE BEZ CITU

PRÁZDNÉ SRDCE BEZ CITU

Umírá mi srdce, možná vzbudí ho ten chlad.
Kdysi, co bylo v něm tak vřelé vychladlo.
Už smrt jde si pro něj, má strašlivý hlad.
Ono rozbije se jako pohár, na který něco spadlo.

Cítím jak prsty mi chladnou a bělají mi líce.
Ztrácí se chuť v ústech, přestávám vidět den.
Odcházím za teplem, bolest již nechci cítit více.
Budu žít jako anděl, budu jen něčí věčný sen.

Kdo zatemnil mi mysl, kdo uvrhl mě tam,
kam nechtěla jsem jít, jenže nemám na výběr.
Proč člověk ve zlém zůstane vždy sám a sám?
Schovává se jako krysy co lezou do svých děr.

Tak vydám se na dlouhou cestu za světlem.
Snad hvězdy zavedou mě za lepším žitím.
Jsem jako tažená na dno těžkým kamenem.
Rozhoduji se mezi života bytím a nebytím.

Přichází večer, začíná se stmívat, není už nic.
Zdálky jen zakřičím milé přátelské pozdravy.
Neuvidím nikoho, oni nespatří mou osobu víc.
Sbohem přátelé, loučím se a odcházím do dály.