Stále

Myslíš, že ještě někdy,
ucítím, ten pocit?
Nadechnout se a žít.

Že bych z denní můry procit,
být zas něco víc.

Ležím tu a těžce dýchám,
nevím co, tak nepospíchám,
zanevřel jsem nad světem,
víc už oči neotvírám.

Nemám důvod, nemám smysly,
srdce kus mi chybí,
moje rty už dávno vyschly,
málo co mě bolí.

Čekám marně na spasení,
čert ví, že se nic nezmění,
povídám si sám,
a v melodie slova skládám.

Toužím a hledám,
do sebe nože bodám,
z ostří myšlenek krev teče,
nedokážu ani brečet.

Ve zmatení,
co mi je tak vlastní,
pokorně svůj trest přijímám,

Ač necítím tolik jasně,
vím jistě, že umírám.