Sobec sám pláče, život ho přinutil a svět se mu od srdce směje. (my všichni)
Sobec sám pláče, život ho přinutil a svět se mu od srdce směje. (my všichni)
Pořád jenom pláče,
naříká a smutní,
hnilobou sám prochází ,
...
Po lásce touží,
stejně tak po pochopení,
utrpení prožívá, sám,
...
ve výčitkách,
světu darovaných, zajíká se,
vlastním, vztekem se dáví,
pláč mu nechutná,
...
řeže se smíchem
neboť si myslí,
že na něj nárok nemá,
...
Večer než jde spát, zapálí svíčku,
u hrobu své matky pláče
pak pusu dá malému tělíčku
v peřinách zachumlaném
naříká a smutní,
hnilobou sám prochází ,
...
Po lásce touží,
stejně tak po pochopení,
utrpení prožívá, sám,
...
ve výčitkách,
světu darovaných, zajíká se,
vlastním, vztekem se dáví,
pláč mu nechutná,
...
řeže se smíchem
neboť si myslí,
že na něj nárok nemá,
...
Večer než jde spát, zapálí svíčku,
u hrobu své matky pláče
pak pusu dá malému tělíčku
v peřinách zachumlaném
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
TiskKomentáře
první čtyři sloky by skvěly sedly na charakteristiku sobce. jsou takové obecně pravdivě, že to může být kdokoliv. ta poslední má takový nepravděpodobnější děj. a už to nejde na každého .) jen takový postřeh.
29.03.2009 22:54:00 | brooklyn