Rýmy smutku

Jdu sama tmavou ulicí
Prochladlá a zlomená
Jako mé štěstí do tmy se bořící
Pocit, jež stále chodí bez jména

Má touha je nyní krví zbrocená
Už není návratu, jsem osvobozená.
Od tíhy smutku a klamu
Je mi lépe, snad už nikdy nevstanu.

Kapky deště mé tělo drtí
Mlha už dosedla na mé zkřehlé tělo
Má matka se již nedočká mých dětí
I když mé srdce by jí tu radost udělat chtělo.

Je už pozdě, tečka za větou
Snad mé úmysly tu špínu zametou.
Mé tlející tělo už nikomu neuškodí
Byla jsem mrcha, ale nebojte
Já se sama vyprovodím