Nechtěný host v roušce smrti

Oči rudé,
v nichž smutek pálí.
Vzpomínky chudé,
ostré jak skály.

Stěstí těší,
smutek bere.
Smrt to vyřeší,
ale ta myšlenka mě sere.

Nechci je tu nechat,
né nechci, fakt ne.
Ale mám kam spěchat -
život hasne.

Pálí tak moc,
rána solí posypaná.
Srdce říká "Skoč,
než přijde další rána"

Srdce říká " Vzdej to,
už toho bylo dost!"
Mysl ale na to,
"Smrt je jen host!
Nezvaný a nečekáný,
vloupe se ti do duše.
Radost v ní zatemní
a to kousek po kuse.

Nevím co mám dělat,
jak rozhodnout se jen.
Tolik chci se teď probudit,
aby byl to jen sen.

Chci ukončit to dilema,
pro všechni jen dobře.
Já ublížit bych nechtěla,
ale každý jednou umře...