Osudu navzdory

Proklínám svůj osud antických hrdinů,
tak jako Sisyfos
i já vláčím těžký kámen osudu
na vrchol blažených.

Každý krok je těžší a těžší
a já dál po žhavém uhlí bos
kráčím že vrchol dobudu.
Vždy před cílem se vysmeká, balvan zpropadený

A znova od začátku!


Tak jako kolem Tantala
i kolem mě vznáší se objekty mé touhy
vždy když se natáhnu... o kousek dál.
Nejde na ně nemyslet.

Proč po nich šahat?
Vždyť přelud jsou pouhý.
Snad i sám Zeus se mi smál.
Tak ještě jednou. Naposled!!!

Než sáhnu na oprátku!


A jako král Midas
čeho se dotknu, ryzí je zlato.
"Co přát si víc," ptají se přátelé.
Avšak zlato nenasytí, nepohladí, jak kus ledu studí

Mí blízcí se radují
a pyšní jsou na to
zpívají písně veselé.
Snad zlaté kopí projde mi hrudí!

Tak zbav mě toho zmatku!


Tak jako Prométhea orel
i mě každou chvíli
někdo svůj zobák do zad zarazí
a dere se bolestí k mým játrům

A když se uzdravím,
nasbírám síly
ledové ostří mě v zádech zas zamrazí
a otevře útroby těm pařátům!

Ty hnusný holobrádku!


Kdy přijde Herákles mých časů
zabije orla, s ním všechno utrpení?
Ten?... Nikdy! Sám musím hledat spásu
a bojovat až do umdlení!

snad přijde den mého svátku...