Ztracená v rukou osudu..

Váhavě přistupuješ ke mně blíž,
neptej se,
víš že to smíš,
když otočím se,
chci vědět na co myslíš.
Slyším se vduchu říkat,
že není žádná skrýš,
stačí jeden pohled,
okno do duše poodhalíš.

Pokládáš ruce na má rozřesená ramena
šeptáš mi do ucha,
promiň, vinna je má doména.
Tvůj dech na mém krku,
asi zešílím..
držím tě za ruku..
a cítím její teplo..

Zakázené nejvíc láká,
musím se tě dotknout..
Že nesmí se to oba víme,
Jen jednou..
Můžu říct že nechci,
ale stejně...
jsme osamělými běžci,
tohle nevydržíme.

City jsou jako struny harfy,
které rozezníváš jemnými doteky prstů.
Na stůl vyložili jsme všechny karty,
jsme dva keře samorostů.
Daleko od sebe,
ale blízko na dálku srdce,
potřebuju tě,
neovládám se,
obejmu tě prudce...

Jen na vlastní nebezpečí,
dotyky se nesluší,
něco uvnitř ve mě ječí,
dnes nejsem ta co poručí.
Ztrácím se sama v sobě,
jak povolit tlak obručí?
Tíží na duši, ubližují nově,
bojím se,
slzy zase prší...
Tak drž mě pevně, prosím, a už nepouštěj,
zastav čas..za sebe se neohlížej.
Nejsem sama,
jsi tu ty,
chvíli jsem opečovávaná dáma,
není mi pomoci...

Chvíle tvých doteků úzkostilvě střežím,
Jak dlouho to vydržím? Já vážně nevím...
Cítím tlukot tvého srdce v těsném objetí,
motýly v břiše, co vždycky příletí.
Vůně tvého šampónu,
nezapomenutelně zůstává v paměti,
s pocitem bezpečí
ve tvé náruči...
Usínám...
Nejsem sama...
a ty nejsi sám...
Neber mi naději.
To málo,
co ještě mám...
Cítím, že ani ty nechceš být sám...