Číslo

V podvečerním šeru i za rána bílého,
nevím co se sebou dělat mám,
sedm tisícíc pět set šedesatého druhého,
dne tu stejný vzduch nesmyslně dýcham.

V myšlenkách, nejsem nikomu ničím,
proklínám tělo a ducha dál ničím,
nezasloužím sladkého vykoupení,
každý den ve stejný, nic se nezmění.

Sám se sebou se nelze smířit,
když srdce chtělo vysoko mířit,
a teď jen pád, pád, pád,
zahořklou duši není kam dát.

Mezi barevnými listy pestrých stromků,
i na hladinách vodních toků,
se neustále švitoří,
že umřely sny, bez nich se jen živoří!