V zámku smutných princezen

V zámku smutných princezen,
prázdná byla místnost,
teď ji ale obývám,
Já, a se mnou lítost.

Všichni někdy doufali,
teď vím, že to jinak chodí,
čekám věčně na soumrak,
až mě spánek vysvobodí.

Co tu dělám, proč tu jsem,
tohle v plánu nebylo,
proč mě pár slov pochybných,
ke dnu zase shodilo?

Proč, že jsem se nechala,
nedalo se tomu bránit,
zas se lidem podařilo,
víru zničit, srdce zranit.

Tady mezi stěnama,
nechte mě tu věčně snít,
od bolesti, od smutku,
chci mít navždy, navždy klid.