Životem znechucen

Životem znechucen
si kráčím ve svých snech.
Jen tak sám, nenucen
myslíc na ten vzdech,
jenž z úst Ti tehdy vyšel...
Tvá duše křičela,
tápala, brečela
a já ji dobře slyšel.

Nevěděl jsem,
jak zbavit Tě těch pocitů,
jak zahojit Tvé rány,
co neustále krvácely.

Přemýšlel jsem,
proč tolik marných poetů
pozoruje vrány,
jenž svou černou barvu poztrácely.

Křik Tvé bolesti - bezhlesý -
- jsem slyšel ve své duši.
Soucit, matoucí kulisy -
- já kašlal na to, co se sluší
a pozdě litoval
svého spontánního činu.

Tajně Tě zakopal...
jen v ústech cítíš hlínu.