Květy lítosti

Bezmoci spáry temné,
srdce uvnitř se rozechvívá,
někdy mě zcela pohltí
ta náruč strašná, chtivá.

Rozum říká: "Nehýbej se...",
srdce se vzpírá a křičí,
však prosby, slzy, nezastaví
problémy všech a ničí...

 
Mezera v řadě - mezera v srdci,
znovu a zas to dělají,
jaký je důvod zraňovat stále,
duši, co pláče potají.

Vzlyká tak nahlas a přitom tiše,
že nikdy nikdo nezaslech
ten nářek smutku, vaší vinou,
to bolí, štěstí bere dech.

Co pak zmůže lítost,
když neví, zda nezradí,
co zmohou ruce mé,
chtěly by, nehladí?

Prší déšť studený,
pro koho asi,
v bouři se zableskne.
Na lepší časy?