Odsouzená

Stojí na mostě
ta zahalená v černém.
Dívá se dolů,
jak dříve se dívala na něj.
Smrt – Ach, jak široký pojem.
Dívá se stále.
Naposled jen...
Jen poslední sbohem.

Zazní jí okamžik,
jak nota vysoká.
Jen melodie života,
tak proměnlivá a hluboká.

Přemýšlí.
Najednou zdá se vše,
jak ušité na míru.
Naposled se rozhlédne.
V rukou je kousek papíru.

Pohlazený schovaným sluncem
si vítr s vlasy jemnými hraje.
Ta dívka miluje volnost...
...a chce jí stále.

Nakonec pochopí.
Zbývá jen okamžik,
Pohledem pohladí svět.
Tvář skrývá pod kápí.

...

Stala se tou poslední,
co zvláštnost v kráse má.
Dívkou odsouzenou,
jejíž krásu nikdo jiný nevnímá.

Zavane vítr,
ulicí rozezní píseň.
Ta píseň konce,
co značí začátek.

Zavane jinak, než každý den.
Smutkem i mírem,
jež značí odchod odsouzené dívky
na mostě
pod chladným večerem.

A vane dál,
vzpomínku na dívčiny šaty,
smutkem protkané.
Na ten kousek papíru,
jež někam osud odvane.
I píseň zní dál...
...Posledním dopisem na rozloučenou.