Mám úkol

Dívám se do zrcadla,
co dneska spatřím v něm?
Naivní krásnou vílu,
či saň, co spálí zem?

Zas nějak rozesmát
tvý oči bez radosti,
dneska jak před rokem
denně mám na starosti...

 
Zblázněná princezno,
smutná je separace,
ztrácíš se kvůli lidem,
modelky pro kreace,
nebo snad pro kremace?

V zrcadle čarodějka,
šklebí se hrůzostrašně,
můj Bože, jsem to já?
Jsou to mé hořké vášně.

Dnes má tě pobavit
kouzlení pro lepší svět,
zaklejem spolu lidi
a lépe bude hned,
přejí nám šťastný let?

Šeptám si do ticha,
ty dávno usnula jsi,
a dech můj je jak vítr,
cuchá ti dlouhé vlasy...

 
Na věci kolem nás
usedá všednosti prach...
Spi jen dál, když sníš,
tak nemáš z lidí strach,
smutek je duše vrah.

Holčička ztracená
v bludišti vlastní duše,
pro pomoc tiše pláče,
tak sklíčeně a plaše...

 
A ze mě zas je víla,
náruč ti rozevírám,
pro tebe, pro děvčátko,
co světu v duchu spílá,
snad mámu neztratila?

Mám úkol na Zemi,
než zpět smím do vesmíru,
ač vím, že do světa
s tím neudělám díru.

Mám jenom zachránit tě
před smutkem utýrání,
mám pofoukat bolístky,
proměnit přežívání
v žití, ne v umírání...