Řekla bys mi

Nezáviď mi, věř, není o co stát,
ani já nebudu krásná víla napořád,
ty jsi to hloupoučké mládí,
co teprve boj se sebou si svádí,
tebe čeká život, děti,
dřív než mrkneš, to to letí,
až ty budeš za vodama,
já můžu být třeba taky sama...

Však i já tobě můžu závidět,
jsi ty malá, co má svůj svět,
žádný dospělých starosti temný,
co naplňují mé dny,
řešíš, zda ti úsměv dám,
věř mi, nad tím nehloubám,
bytostí jsi přejemnou,
proč stydíš se přede mnou?

Kámošky být nemůžem,
nejde splnit ten tvůj sen,
smiř se s tím, maličká, smiř,
jsi vysoko, nemiř už víš,
zda ráda mám tě, sama vědět máš,
gesty se co chvíli mě vyptáváš,
kašli na úvahy o ctnostech,
ty akorát nám berou dech,
mám přednosti své – a ty též,
jsi navíc mladá, můžeš, běž...