Probděná

To když oceán nešel zastavit
a sny mi po zdi běhaly,
kousky roztříštěné chtěly zaplavit,
kéž by se ztratili někde v dáli
a tělo by se rozplynulo v oblacích.

Strašně jsem věděla, uskutečnit nejdou,
však zbylo mi dál se jimi zraňovat,
čekat až koulit se přestanou, odejdou
a ubohost svou před sebou maskovat
v mimotělních přetlacích.

Nic nešlo zastavit, stopnout, ani dech,
taky tak umřu jak ten pán? Zapomenete?
Jednou tak zděsím se těch obrázků po zdech
a mezi prach mou duši anděl zamete,
do ticha a klidu ze střepin trhacích.

Ale vždyť je přece brzy abych umírala,
příliš brzy odevzdávat život svůj,
hezký prý čeká, bych tu chvíli zůstala,
ještě chvíli vydrž, top se, pluj.

Spíš se bojím,
co se ze mě za tu noc stalo.