Trosky

Liduprázdnou ulicí šla jsem dnes,
možná ani jméno neměla,
jen křídový popel k nohám se mi snes
a já si ho rozmazala do hlubin těla.

Prázdná a tichá, až z toho mrazilo,
dvakrát do roka apoštolé ní proletěli,
upouštěli peří se slovy měj se vílo,
s polibkem vánku do neznáma odletěli.

Na tisíc kousků vše se drolilo,
i slzy, srdce a duše viseli v bezmezné tíži,
šedavé listoví dálí vylo,
jejich tóny k neznámu se blíží,
komu to všechno patřilo?

Snad těm troskám se svěšenými hlavami,
neměli sílu je zvednout a podívat se,
nechtěli nic vidět, jak dočista samy,
samy ze sebou uvnitř zápase.

Prošla jsem kolem nich, byly zamčený,
zalomený zámky, ztracen klíč druhý,
všechny v slaném suchu utopený,
jak jen utéct od bílé pláně trosek
a vidět kouzelné duhy,

když já jednou z nich…