Zklamaná

„Nejsi dost dobrá...“
to zní mi v hlavě.

„Sebe“ (kéž by jenom) 
„zklamala jsi právě.“

Zase... Už zase...
nikdy se mě neptá.

Pravdu – snad znát nechci,
stejně mi ji šeptá.

Moje vlastní srdce...
Jak moc si lze něco přát?

Přeju si být lepší,
už nechci zklamávat.

Neúspěch... Proč asi?
Snažím se moc málo?

Nebo na víc nemám?
Co se se mnou stalo?

Proč jenom to řeším,
proč se tímle trápím?

Bolí, že se mezi všema
vždycky jenom ztratím.

Něco mi říká: „Ty si jenom lžeš,“
to prý když si tak sním...
„...ty lepší nebudeš!“

Tak jakou má cenu se snažit,
řešit v sobě rozbroje?

Když znova se nic nepodaří,
a zas špatné všechno je?