o Emmelině

EMMELININY SLZY

Slzy štípou ji ve skleněných očích,
odpusť, nemá již sil,
všechny v mlze zmizeli po probděných nocích,
její duše prošla příliš mnoho mil!
Jestli ji nepomůžeš, zahyne,
ztracena, malá Emmelina,
jako mág noci mezi hvězdy se rozplyne,
andělská, smutná, možná vinna.
Uvědomuje si matně sama sebe,
své vroucí city, kterých se tak bojí,
a když pak se jí otevře hvězdnaté nebe,
jak ráda byla by v rovném souboji!
Zničene kráčí zmatená Emmelina,
jen cinkot slz tě za ní dovede,
tak jeď, prosím, potřebuje tě, ať je jiná,
teď, když to víš, poslouchej srdce, ať tě povede!

EMMELININY SNY

Povstane malá kráska, jež zrodila se v noci z nebeského světla,
neplače již, vždyť jiné má poslaní v chodu světa,
je mág, tak věrna je své holi žehnoucí,
víš, že on už je na cestě pro hvězdu svítící,
tak počkej ještě, a ty Měsíci nezapadej,
ještě se světla dnu nepoddávej!
Emmelina vědet musí, jako kdyby byla živá,
nech ji, prosím, ať to zkusí, ať pořád se jen neskrývá!
Vždyť to proto je tak smutná, proto již nevládala,
že nemá sil ze samoty a její hůl nesvítila!
Nech ji lehce snít o vší kráse neskutečné,
té již jenom v srdci sídlí, její křídla ať jsou věčné,
potřebuje je, aby doviděla, kde teď snad jiní nesmí,
jenom Emmelina a její nevinné oči, co teď právě sní,
jak běhá po pláních, co jmenují se neskonalé štěstí,
se svou láskou, bílou magií obklopena, plna očekávání!
Její sny jsou jako krystal, čisté a andělské,
jako ona sama a její představy tak sladké,
i když stále se jich malinko bojí,
její sny jsou jenom její a ona přec´ již pevně stojí!

EMMELININ KONEC

Emmelina stojí sama, sepjaté má ruce,
rychleji než jindy bije teď její srdce...
Pořád stojí, jakoby opět na svůj sen jen čekala,
proč se tedy najednou tak moc polekala?
Něco divného se s ní teď deje,
všechno kolem se jí tolik bolestivě smeje!
Ach, co to jen udělala?
Proc se najednou rozplynula?
Vždyť již docela pevně stála,
také vůle jít dost měla!
Kde je teď hůl její a magické světlo?
Proč noční kvítí růst přestalo?
Mág noci je již jen matní vzpomínka,
hvězdy, mezi ně rozplynula se malinká,
zoufalá, vinna Emmelina.
Z andělskosti již neměla nic,
neměla chtít tolik mnohem víc,
on vlastně nikdy za ní nedojel,
přesto trpělivě čekala, i když nikdo to nevěděl.
Nemůžeš ji zachránit? Proč příliš pozdě je?
Zrovna dívám se na nebe s plamínkem naděje,
že jednou, možná, z těch hvězd se zrodí znovu,
stejně čistá, však moudřejší a jako meč z kovu!
Nebude mít tolik žalu, snad pak bude jiná,
pláču, moc chybí mi malá, nezkušená Emmelina.