Arikovi

Jsme od sebe jen pár metrů,
přesto jsem tady
a ty tam...

Proč neudělám těch pár kroků,
nejsem tam s tebou,
jsi tak sám.

Tvé oči jsou plné smutku
číst v nich lze
tvůj pocit zrady.

Místo aby pán s tebou byl,
jak věc tě odložil,
skončil jsi tady...

Cítím se vinna, že ti nepomůžu
nevím už jak
Aričku, víš...

Naříkáš, že jsi tak sám,
tolik mrzí mě to,
snad mi jednou odpustíš...

Že jsem ti nepomohla,
nevyrvala mu tě,
nevzala tě ven.

Nevíš jak bych chtěla,
nejde to, já nesmím,
vzdálený jen je to sen...

Kdybys byl můj a ne jeho,
měkký pelíšek měl bys,
já místo pro něj mám...

Chodili bychom se procházet lesem,
na cvičák pracovat,
já... A ty už nikdy sám.

Nechápu jak ti to mohl udělat,
proč si tě neváží
ty máš ho i tak rád...

Snad v nebi, broučku můj
dobře ti už bude jen
bez lidských zrad.

Mockrát jsi mi tiše řekl,
přes plot, vlastně potají,
že přeješ si kamaráda...

A já tobě zas, a snad to víš,
snad vždy to budeš vědět,
mám tě moc ráda.

Aričku...