O oktávu výš

Oktáva... To nezní hezky,
už to bude jenom těžký,
pár měsíců, co to je,
mě se nechce do boje...

Za ten tolik krátký čas,
nespatřím už mnoho z vás,
ztratím hodně zlatíček,
a mnoho slz z pod víček...

Ne, já se už nechci rvát,
na otázky víc se ptát,
vždyť k čemu to vlastně slouží?
Nesmím mít to, po čem toužím...

Sluníčko je za mrakama,
kde je táta a kde máma?
Všechno se mi sesypalo,
pane Bože, co se stalo?

Pořád otáčím se zpátky,
vždyť to bylo hrozně krátký,
uteklo to, je to v háji,
co bude se všichni ptají..

.
Se mnou už nic nebude,
jen si pohraj, osude,
je to víc, než konec školy,
ty nechápeš, jak to bolí?

Snažím se jít cestou pravou,
nevzdávat svou duši hravou,
snažím se už tolik let,
všem vám dělat hezčí svět...

Někdy si už tajně říkám,
stejně v ničem nevynikám,
chce se mi to všechno vzdát,
zamknout se a roky spát...

Dřív chtěla jsem hnout světem,
dneska jen závidím dětem,
jak jsou šťastný, co neznají,
před sebou vše krásné mají... 

Též jsem kdysi doufala,
byla dětsky troufalá,
vysnila si budoucnost,
ta teď budí smutek, zlost...

Co jsem chtěla,
snad být smělá,
milovat, být milována,
lásku dávám, jsem však sama.

Pak se brzo mámou stát,
a to nejde, nač si lhát,
nemuset se lásky vzdávat,
to zas musím, nechci chápat...

Co mi zbylo? Pro pláč oči?
Zem se špatným směrem točí,
ne, už tohle nemá cenu,
stejně svůj stín nedoženu.