Kamarádce...

Myslím, že mě nemáš ráda,
je to, nebo není zrada?
Já vím, žes mi neslíbila,
že budeš na mě někdy milá,
jen si myslím, tak zvenku,
že na to nemáš mít stvrzenku...

Co znamená být kamarádky?
Že mě na dno vracet musíš zpátky?
To určitě ne, to je jen klam,
a o tom jasnou představu dost mám.
Víš, tvé přátelství je jenom lež.
Doufám jen, že netušíš, jak mi ubližuješ.

Ale... Co když dobře tušíš?
Co pak, se zraněnou duší?
Vždycky jsem v tobě tu princeznu viděla,
za vztek na tebe se pokaždý pak styděla...
Třeba jsi jí ale ani nikdy nebyla.
Třeba jsem si to jen celé ty roky myslela.

Špatně...
Viděla tě matně...
A skutečnost? Jsi jak problémový dítě.
Já ta, co ze sta vybrala jsem si tě.
V čem se chyba kdy, kde, stala?
Až moc jsem se asi namáhala.

Pro tebe všechno, kdykoliv, cokoliv...
Pro tebe nejenom ty věci do školy...
S tebou se trápila, když ti zle bylo,
a každý tvý pousmání mě pak potěšilo...
pro tebe, depkařko, třeba snést modré z nebe,
tehdy bych umřela, potěšit tím tebe...

Možná neměla jsem se o tebe tak prát.
Snad bys mi potom ani nemusela lhát.
Někdy natvrdo říkáš, že pro tebe jsem vlastně nic
a já ti můžu povědět: Ničím mi nikdy neublížíš víc.
Poslouchám tvý slova, že mě nechceš už nikdy vidět,
a pak se ptám – a za tohle, neměla by ses stydět?

Pokud vím, jsem tvoje jediná kamarádka.
A ty se chováš tak, abych přišla zkrátka...
Ty víš, že tě nezradím, že ti všechno odpustím...
Jenže to není omluva pro vše, co teď s tím?
Nesmíš mi ubližovat proto, že ti neuteču kvůli tomu!
Pak kvůli tobě pláču celou cestu domů...

Takhle to přece nemá správně být.
Pročpak mě má milá asi nechceš pochopit?
A když ti chci poradit, div mi nedáš po puse.
Čekám, co udělám špatně, vlastně v jednom kuse.
Zatím, co ty chybovat máš dovolený, protože to chápu.
Není to trošku nefér? Nebo v tom jen tápu?

Myslíš si o mě, že jdu proti tobě, jak se to stalo,
nedělala jsem pro tebe vždycky co se dalo?
Proč jsem tak dopadla, vždyť jsem ti chtěla pomoct ží!
A teď, když jsem na tom já zle, umíš mi jen ublížit.
Nechápu proč na mě pořád jsi jenom tak zlá...
Já vím, že je toho moc, však je to vina má?

Ty tvý slova hloupý bolí víc než rány pěstí...
A přesto jsem vždy věřila, že ty jsi moje štěstí.
Říkala jsem sama sobě, že mi stojíš za to...
Teď si říkám jestli nejsi jen kočičí zlato.
Víš, že přeze všechno, vždycky budu tě mít ráda.
A co když je tohle taky podle tebe zrada??