Maiu Gabince

Nestihla jsem ti říct,
jak moc jsem tě měla ráda.
Tak najednou jsi odešla...
Jeden den nám veterinář říkal,
že to nic není...

A druhý den jsi tu už nebyla.
Byla jsi máma...
Máma dvou dětí...
Umřely.
A ty jsi musela umřít taky,
snad by se samy v nebi bály...

Byla jsi skvělá...
Nikdy nezapomenu,
na pohled těch tvých kukadel,
na to, jak jsi pátrala,
jestli nesu dost rozinek...

Byla jsi moc krásná,
s těma velkýma očima,
a sametově černou srstí...

Žádná činčila
nám nechybí víc. 
Bylo to tak náhlý...
V jednu chvíli jste byli rodina...
A pak najednou...
Obě maličký...
Pak ty...
Ležela jsi tam, jako bys jen spala
a já tě chtěla probudit...

Ale tys už byla pryč.

Ještě večer jsme ti vnutili léky,
ještě jsi žila,
a já ti neřekla nic, ani že tě miluju,
ani že jsi krásná a statečná holka,
protože jsem myslela,
že budeš zdravá...

Maiunko... 
Chybíš mi.

Hrozně moc mi chybíš.
Vzpomínám, jak jsem tě chovala,
držela v náručí...
Cítím tvoje vousky, neustále v pohybu...
Vidím tě před sebou...
Tys neměla umřít... 
Zůstaneš navždycky živá v našich srdcích.