Nečlověk?

V úplné tmě, propadám představám,
jak ve svitu měsíce,
nejsem tu sám.

Na svém snu tiše ležím,
odporné tělo na podnos dám,
očima radostně křičím,
ostřím nože rány dostávám.

Tak maluj si obrázky mojí krví,
snad se s ní i můj duch odpaří,
ve mně stejně jen zklamání tkví,
týhle trosce se nikdy nic nezdaří.

Je to ten hloupý osud,
nebo jsem ten viník jen já,
zbyl mi ze sebe stud,
a srdce už žádnou radost nezná.

Nesnáším to tu i čím jsem se stal,
všechno čemu jsem veřil,
a do čeho jsem kdy duši dal,
kdybych tak už dávno nežil!

je to už pryč a já s tím...

Vím, zbytečně tu dlím,
tak dost slov a chop se řezavého ostří,
to o něm teď sním,
no tak, jsem nešťastný, jen smrtce prostři!

Tady pro mě stejně místo není,
já už sem dávno nepatřím,
přeju si hezký snění,
ať vydržím a i další dny promarním..

Dobrou noc.