Vesmírný dostih

Jako dostihová kobyla se řítím všemu vstříc 
a co mě zítra potká nikdo nedokáže říct,
já letím jako meteor, ani ty nevíš kam, 
a do větru křičím jen, na Smrt tu nepočkám!
Je to pěkně hloupý takhle padat černou tmou
a vy jste si mě spletli s ohnivou kometou...

Jako býk před zápasem, jsem stejně zoufalá, 
kam zase jsem to spadla, kam jsem si troufala? 
Ruce mě v poutech tlačí, ty je chytit dovedeš, 
ono to někdy stačí když řekneš jenom běž. 
Jak tý klisničce mladý, co závodí poprvý, 
povolíš mi uzdu a pak křikneš: Teď se rvi!

Co když mě, jak tomu koni, se nohy zamotaj? 
Když v cíli spadnu na hubu, pak nenajdu už ráj! 
A ty mý hloupý touhy, ty mě ve zlým opustí, 
se zlámanejma kostma, nad černou propastí... 
Slyším, že jsem selhala, že ten dostih byl zlej, 
a budoucnost jsem neměla na tomhle světě prej.

Přede mnou mlha za mnou mlha nač si tady hrát? 
Jestli jsem uspět měla už jsem mohla tisíckrát... 
Na tom seznamu tříd v našem základním táboře, 
jsme dnes už úplně dole, ač jsme začli nahoře. 
A za náma už vůbec nikdo, ani malá myš, 
za půlrok nás to vymaže, s tím nic nevymyslíš.

Dneska mám hlavu plnou vzorečků chemických, 
je to všechno marný tak jako loňskej sníh... 
Já nechci dávat sbohem, já nechci odsud pryč
proč vždycky je to takhle, nejdřív cukr a pak bič? 
A v molekulách strachu co se vázat nechtějí, 
se podle tebe skrývá ještě hodně nadějí.

Jenže já v tom cíli spadla já si nohy zlámala, 
přesněji všechno pokazila tebe zklamala... 
Kopyty hrabu do vzduchu, ze sil už posledních, 
vracím se o pár let zpátky, zas slyším dětskej smích. 
Hřívu mi teďka hladí ruce veterinářky tvý
a slyším, kdyby snažila ses, mohlas to být ty.